Balada o touze po spravedlnosti. Všechna ta krása a zabíjení odzbrojuje intimní zpovědí fotografky Nan Goldin
Zabíjení už bylo dost. Zachovejme pouze krásu.
Timon Láska
Letošní ceny Akademie ovládl film Všechno, všude, najednou (2022, D. Kwan, D. Scheinert), čemu se ale tolik pozornosti nedostalo, byla nadmíru bohatá kategorie celovečerních dokumentů. Jedním z nich je i životní příběh fotografky Nan Goldin a jejího úsilí v boji proti opiátové krizi ve Spojených státech, tedy tématu, které se do evropského prostoru téměř nedostalo.
Ve filmovém světě už v roce 2014 rezonoval její dokument Citizenfour, v němž odkrývá závažné sledovací praktiky americké Národní bezpečnostní agentury skrz výpovědi whistleblowera Edwarda Snowdena. Všechna ta krása a zabíjení (2022) je společným projektem Poitras a Goldin.
Do pozice subjektivní pozorovatelky se Poitras staví v otázce opioidové krize. Její obětí se stala i Nan Goldin. V roce 2014 podstoupila operaci, pro zmírnění bolesti jí lékaři doporučili braní opioidů OxyContin, který je mezi uživateli drog známější pod zkratkou Oxy. Z tří pilulek denně se fotografka dostala na 18 a skončila na odvykací léčbě. V té době už „epidemie“ brala desetitisíce životů ročně, jen v roce 2017 si opioidy vyžádaly každý den téměř 130 obětí jen v USA.
Zabiják má původce
Dokument začíná ve chvíli, kdy vyléčená, závislostí poznamenaná Goldin zakládá projekt P.A.I.N (Prescription Addiction Intervention Now), advokátní a podpůrnou skupinu s cílem dohnat viníky za opioidovou krizi před soud a přebrat odpovědnost za úmrtí 841 tisíců lidí jen ve Spojených státech. Za tvůrce krize označují Sacklerovu rodinu, ve světě známé investory do umění, jejichž filantropické aktivity zastiňují vlastnictví farmaceutické společnosti Purdue Pharma, která skrz úplatky a politický lobbing rozšířila opioidy mezi naprosto běžně předepisované léky na bolest.
Skrze aktivistické akce v galeriích, kdy skupina zahází obaly od léků fontánu v části muzea přímo nesoucí jméno Sacklerových, vede Goldin osobní boj po boku s lidmi, kterým opioidy jejich blízké odosobnily, odehnaly, zranily či přímo usmrtily. Režisérka drží s nimi, což zvedá hodnotu jejich kolektivního traumatu, zároveň ale bere této dějové lince komplexnost. Chybí zde například přiblížení historie rodiny Sacklerových a jejich kolektivní, generační viny na jedné z největších společenských tragédií, se kterými se USA od přelomu století potýkají.
Laura Poitras je také fotografkou a jejím život očividně fascinována. Všechna ta krása a zabíjení linku boje proti opioidům doplňuje procítěným, intimním portrétem Goldin, který zachycuje bolavé, radostné, a hlavně formující události jejího života.
Komunita lásky s tragickým koncem
Podpora v kombinaci s intimitou a detailním náhledem do duše Nan je to, co dělá dokument jedinečným oproti všem dosavadním zachycením života fotografky. Poznáváme její tragicky zesnulou sestru Barbaru, kterou toxická rodinná výchova dohnala k sebevraždě. Barbařin význam pro život Nan režisérka rozšiřuje vlivem toxického, místy až temného prostředí rodiny Goldinových na žánrový i osobní vývoj fotografky Nan. Prostřihy z jejích osobních fotoarchivů zmíněnou intimitu významně prohlubují, nejvíce je to znát na části zachycující její život v New Yorku 70. let.
V těchto letech Goldin nachází svůj nezaměnitelný fotodokumentaristický styl - zachycení nejčiřejších forem osobností, které 70. léta vyvrhla na okraj společnosti. Prostřednictvím fotografií ze sbírky The Ballad of Sexual Dependency (1986) je divákům dopřán jeden z nejupřímnějších náhledů do historie dragu, queer komunit, newyorského undergroundu a také fotografčina násilnického vztahu, který měl velmi blízko k tragickému konci. Goldin a její analogový fotoaparát (vlastníci galerií, kterými byli převážně muži, ji pro její radikální styl neuznávali) pro marginalizované skupiny a jejich následné detabuizace sehrála zásadní roli, tehdy ale čelili společenským represím především demonstracemi vlastní svobody, než mnoho z nich padlo za oběť epidemii AIDS.
Přístup Goldin k neadekvátní reakci americké vlády na rostoucí případy nemoci AIDS v 90. letech dává boji proti rodině Sacklerových smutný přesah. Emotivní zpověď Goldin ukazuje vzpomínky na rozpad komunity plné lásky a pochopení. Smrtící nemoci padl za oběť například malíř David Wojnarowicz, fotograf Peter Hujar či Cookie Mueller, herečka, queer ikona a miláček newyorského undergroundu (můžeme ji znát např. z Female Trouble Johna Waterse (1974)), které nemoc těsně před její smrtí vzala také manžela Vittoria. Všichni výše zmínění byli nedílnou součástí života Goldin a jejich postupná úmrtí fotografku silně zasáhly. Opioidovou krizi bere jako závažnou hrozbu a nehodlá dopustit, aby v pozici jako ona a členové P.A.I.N končili stále další lidé.
Fotografčina retrospektiva je na poměry dokumentu výjimečně osobní. Nabízí se tak otázka, zda není propojení s dějovou linkou antiopioidového aktivismu spíše na škodu, a zda by film nefungoval lépe rozdělený jako dva oddělené snímky. Propojení s autorčinou biografií sice místy nepřehledně, ale stále funkčně vysvětluje a justičně motivuje kroky Goldin proti Sacklerově rodině, údernost a intenzita portrétních částí dokumentu, rozdělených na pět částí podle etap života Goldin je ale místy natolik intenzivní, že diváka přeskok do „současnosti“ může rušit.
Fotografické dílo Nan Goldin je dnes světoznámé, autorka legendou fotografie a printy snímků vlastní většina prestižních galerií po celém světě. Její cesta k současné pozici na poli umění byla trnitá, plná životních zkoušek, bolesti a emocí, které nelze pouze stroze odvyprávět. Kombinací sdílení uměleckých prací fotografky a osobní zpovědí se to povedlo Lauře Poitras. Výsledek jen umocňuje závěr filmu, ve kterém Sacklerovi – alespoň v částečně uspokojivé míře – naleznou spravedlnost u soudu. Vzpomínková část dokumentu ukazuje, že vztah režisérky a fotografky Goldin je čistý, důvěrný, upřímný. A je dobré vědět, že i takto může vypadat aktivistický dokument.
Hodnocení: 8/10
Režie: Laura Poitras
Hrají: Nan Goldin
Podobné: Citizenfour (2014, L. Poitras)