Pozornost bez tváře. Je mi ze sebe špatně mění představu nejhoršího člověka na světě
Tak trochu speciální romantická komedie.
Timon Láska
Uplynulý devátý ročník festivalu severské filmové produkce Scandi letos zariskoval v různorodosti uvedených témat, a ve zpětném pohledu se mu to vyplatilo. Největší pozornost upoutal snímek Je mi ze sebe špatně (2022), na jehož kvality Pátá Láska upozornila už v době festivalu. Sebedestruktivní celovečerní debut Kristoffera Borgliho získal hlavní cenu a do distribuce ho v únoru uvede Film Europe. Je na co se těšit.
Norsko je pravidelným dodavatelem neotřelé a ve většině případů také kvalitní filmové produkce. Jedním z posledních takových počinů byl oscarový nominant Nejhorší člověk na světě (2021), ve kterém Joachim Trier omlouval životní nespokojenosti hlavní hrdinky Julie (Renate Reinsve), která hledala vlastní význam svobody. Borglimu to ale stačit nebude.
Je mi ze sebe špatně začíná idylickou scénou romantické večeře. Ta připomíná začátek loňského trháku Trojúhelník smutku (2022, R. Ostlund), se kterým Borgliho komedie sdílí kromě pokažené večeře také nekompromisní satirické hodnocení privilegované třídy a konzumerismu.
Protagonistka Signe (K. K. Thorp) a její přítel Thomas (E. Sæther) ji nečekaně ukončují krádeží předražené lahve vína. Variaci na Bonnie a Clyde ale nevidíme, Thomas totiž utíká sám. Naštvaný číšník se za ženou ani neotočí a Signe se nechápavě ptá: a já jsem vzduch?
Signe není tak úplně prototypem spokojené mladé Norky. Pracuje v kavárně jako manažerka a před přáteli se chvástá, že její pohotová akce zachránila život ženě, které pes prokousnul hrdlo. Cítí se jako hrdinka, ale stále ji nikdo neoslavuje a nenese na ramenou. Celá situace totiž proběhla trochu jinak.
Sebedestruktivní romance
Borgliho Je mi ze sebe špatně formou černé komedie už od úvodu filmu předkládá kritiku zarytých společenských principů, které během honby za výkonem a úspěchem v době pozdního kapitalismu bez povšimnutí aplikujeme v každodenní komunikaci. Protagonistka nezdravým způsobem touží po uznání a především pozornosti, postupně veškeré její zábrany strhává nutnost být centrem veškerého dění. A chorobné lhaní.
Přestože snaha být středem pozornosti zní jako méně závažná věc, eskalují u ní tato nutkání do obludných rozměrů. Na slavnostním obědě k uvedení Thomasovy výstavy předstírá alergickou reakci, aby jeho moment slávy přetavila na sebe. Postupem času ale Thomasova kariéra na úkor její pozornosti roste, a Signe tyto „maličkosti“ už nestačí. S pomocí kamaráda-dealera tak vidí ideální příležitost, jak se zviditelnit: způsobit si nelegálním lékem neznámou kožní chorobu.
Její chování ale tak zarážející není, rétoriku „v záři reflektorů“ navíc nehraje sama. S přítelem Thomasem udržují toxicky-destruktivní vztah, u kterého ani v jednom momentě nelze vidět, jestli se v něm někdy nacházela láska. Na zaškobrtnutí jednoho si ten druhý buduje svůj moment slávy a naopak. Tento postup jim ale nejen navenek vyhovuje.
Stejnou měrou pak do toxicity přispívají i jejich známí a přátelé. Každý z nich je koncentrovaný sám na sebe a prezentaci vlastních úspěchů, jsou však stále otevření alespoň minimálnímu projevu empatie, když Thomase a Signe upozorňují na jejich nemístné chování.
Hlavní hrdinku doprovází její sociopatická touha po dosažení vrcholu na společenském žebříčku, a každá její snaha pro diváky působí nejprve komicky, v druhé polovině filmu hrozivě. Vidíme to i na konkrétních scénách – když Signe skončí v nemocnici, první věc, na kterou se Thomase zeptá, je, zda se po ní někdo sháněl. Místo návratu do každodenního života chce pomocí zjizvené tváře získat co nejvíce kreditu, veškerou energii tak soustředí na prodání svého lehce upraveného příběhu kamarádce-novinářce. Měl by se o něm dozvědět celý svět.
O původu této snahy se mnoho nedozvíme. Režisér nám předkládá jen náznaky, kdy Signe v představě budoucnosti freudiánsky konfrontuje svého otce, který se jí omlouvá za to, že ji a matku v dětství opustil. Jinak ale Borgli zůstává systematicky pouze v přítomnosti, kdy jako řešení posílá hrdinku vlastní tvrdohlavostí do společenského odsouzení.
Trochu soutěživosti neškodí…
Lidem kolem Signe totiž k projevu lítosti nestačí ani její mumifikovaný obličej. Kožní nemoc ale není důvodem k sebereflexi. Z černokomediální satiry se postupně stává cronenbergovský body horror. Ten explicitně završuje natáčení reklamního spotu v rámci „open-minded“ modelingové agentury, která po šokujícím vývoji reaguje tím, že za zdravotní újmu zúčastněných nenese žádnou odpovědnost. Kritizuje tím zneužívání snahy o inkluzivitu, která se zde stává pouze produktem.
Borgli se strefuje do palčivých problémů současné kapitalistické společnosti. Zavedený systém podporuje toxickou kulturu soutěživosti a sociálního kreditu v každodenních úkonech. Signe a její činy tak i přes satirické vyznění představují s vážností širokou kritiku sebestřednosti, egocentrismu a v jejím důsledku především ztráty empatie.
I přes zmíněné faktory nechává režie veškeré destruktivní vlivy působit pouze na osobní úrovni, ať už ústřední postavy či vedlejších charakterů. Většina z nich je navíc velmi nevýrazná. To neplatí pro doktora přijímajícího Signe v nemocnici (Anders Danielsen Lie z Nejhoršího člověka na světě), který v nečekaném momentě (i když opět pouze v představě) konfrontuje hlavní hrdinku s „objektivní“ pravdou – častuje ji patologickou lhářkou, zlodějkou, tradičně nejhorším člověkem na světě a adeptkou na trest smrti.
Představa a realita jsou pro Signe místy nedobrovolně nerozlišitelné. Jenže jak se z utkvělé představy o vysněném uznání (jehož konkrétní podobu neznáme) může vyvléknout bez uvědomění špatnosti vlastních kroků? Borgli vrací zničenou Signe se slovy „I love my life“ nekompromisně na začátek své cesty. Za její pokračování jí stojí krev, pot, slzy a kůže na obličeji. Regardless.
Hodnocení: 7/10
Režie: Kristoffer Borgli
Hrají: Kristine Kujath Thorp, Eirik Sæther, Anders Danielsen Lie
Podobné: Nit z přízraků (2017, P. T. Anderson), Trojúhelník smutku (2022, R. Ostlund)
Premiéra: 16.2.2023 (Film Europe)
Pátou Lásku můžete také sledovat na Twitteru a Instagramu.