Opovržení, nebo soucit? Tár sleduje pád neuvědomělé Cate Blanchett v životní roli
Cate Blanchett nehraje Lydii Tár. Cate Blanchett se Lydií Tár stává.
Timon Láska
Intriky, systematické elitářství, privilegia. Těmito slovy běžně filharmonii, orchestry a společnost kolem nich nečasujeme. Todd Field ale za povrchní naleštěností odhaluje intelektuální kapitál, luxus a opulentní vystupování, které rozebírá pomocí jednoho odzbrojujícího charakteru – hlavní hrdinky Lydie Tár.
Dvojnásobný oscarový nominant Field si po vztahových dramatech V ložnici (2001), Jako malé děti (2006) a více než patnáctileté tvůrčí pauze vybírá kompletně odlišné téma. Prostředí uzavřené Berlínské filharmonie je raritou i v kontextu celé současné kinematografie, Field ale do tématu skáče po hlavě od prvních minut.
V nich se potkáváme se spisovatelem a esejistou amerického časopisu New Yorker Adamem Gopnikem, který si zhruba v desetiminutovém úvodním rozhovoru zahrál sám sebe. Stylem odrážkovaného seznamu připomíná úspěchy osoby před ním - světoznámé dirigentky a šéfky filharmonie – její titul zní maestra - Lydie Tár.
A že je výčet opravdu bohatý. Tár je pro svoji branži něčím jako Aretha Franklin pro americký soul. Před Berlínskou filharmonií vedla tři prestižní orchestry Spojených států, je členkou EGOT klubu, tedy držitelkou cen Emmy, Grammy, Oscar a Tony. Zkompletovala nahrávky téměř všech symfonií legendárního česko-rakouského skladatele Gustava Mahlera, v současném německém angažmá nahrává pod svým vedením jedinou chybějící, 5. symfonii v cis moll.
Plynulé tempo, intenzita narůstá
Rozhovorem ale veškerá glorifikace maestry končí. Po zdánlivě povedené přednášce, během které Tár BIPOC (souhrnné označení pro Afroameričany a další etnika – pozn.aut.) studentovi rázně postaví nadřazenost génia nad politickou korektnost (kterou umocní definicí sama sebe jako „u-haul,“ tedy stereotypně odkazující na svůj dlouholetý lesbický vztah, se věci v pozadí dávají do pohybu. Tár nachází ve svém luxusním bytě zvláštní symboly, v noci slýchá zvuky. Stále více úkazů jí sráží hranice mezi paranoiou a oprávněnými obavami z událostí, které hraničí s osobním stalkingem.
Změna směru k paranoidní hříčce je drastická, umocňuje to fakt, že tempo filmu zůstává celou dobu pomalé, neakcentující. Navzdory tomu stupňující intenzita způsobuje, že události v pozadí drásají nervy Lydii i divákům. Stačí k tomu detailní rozebrání charakteru protagonistky.
Kostlivci ve skříni totiž na Lydii Tár začnou vylézat pomalu, nečekaně. I když je nám už od začátku maestra prezentována jako prototyp ženy, který jde přes mrtvoly, jsou temné stránky její osobnosti šokující. Přesto konfrontace s jejími manipulativními a kontrolorskými kroky v minulosti odkrývá její lidskou tvář. Vzniká tu protipól, při kterém je dirigentka kladným charakterem i antagonistou zároveň. To vyvolá vnitřní boj: Cítíme pro hlavní hrdinku lítost, nebo opovržení? Je v příběhu společenskou obětí, nebo přechytralou bestií?
Tár si totiž své „úkroky vedle“ neuvědomuje. Proč by také měla? Autoritářskou osobnost si dokáže obhájit – bez ní by ji drsný svět systematického elitářství v kultuře klasické hudby dávno sežral zaživa. To potvrzuje i paralela s reálným světem, ve kterém se jen marginální počet žen dostal k vedení velkých orchestrů. Samotnou Lydii vidíme ve vrcholné funkci obklopenou elitou sestávající především z privilegovaných bílých mužů, kteří jí sice kvůli „ženství“ neshazují, kritiků a přímých konkurentů má však kolem sebe hodně, je nutná stálá obezřetnost. Tár je žena-lesbička v prostředí, které je sice ženské účasti otevřeno, málokterá ale dosáhne prestižnějšího postavení. Některá minulá rozhodnutí ji možná trápí, tyto pocity chce ale sama potlačit, jako výjimečná žena v elitářském prostředí si nemůže dovolit fyzický ani psychický projev slabosti.
Pýcha předchází pád?
Omezenost a neschopnost reflexe predátorských činů zahájí pád Lydie Tár, který v neměnném tempu působí jako sledování aktivního mlýnku na maso. Todd Field dává snímku přesah v identifikaci s „cancel culture“ a hnutím #MeToo, které ženu konfrontují se sebevraždou bývalé asistentky. Tár je vystavena dehumanizaci ve veřejném i soukromém prostoru, vytrhávání informací z kontextu i nezměrné, temné stránce sociálních sítí. Přitom hlavní účel bylo s pozitivním záměrem odhalit „pravou tvář“ fenomenální umělkyně.
Bipolarizující motiv odhalení charakteru Lydie Tár paradoxně nejvýrazněji vystupuje hned v úvodní scéně. V soukromém letadle pozorujeme spící ženu přes livestream a s velmi nepříjemným chatem na její adresu.
Nevíme, kdo Lydii natáčí, ani za jakým účelem. Letuška? Asistentka? Spolucestující? V kontrastu s jejím projevem na veřejnosti ji ale vidíme vystavenou soudu, zranitelnou, bez možnosti obrany. Později krok „postavy za kamerou“ racionalizujeme a chápeme, v úvodu evokuje kromě kuriozity převážně lítost. Sledujeme jednoduchou, až mrazivou objektivitu vůči maestře Tár, nad kterou není z režijního pohledu v žádné chvíli vyřčen verdikt. A to ani v samotném závěru, který poté, co se z Bernsteinových úst dozvídáme, že „hudba vyjádří city, které slova nedokážou,“ nekompromisně utíná dirigentčinu cestu k sebeuvědomění.
Popsané faktory by nefungovaly nebýt představitelky hlavní role Cate Blanchett. Field napsal roli Lydie Tár přímo pro ni, a herečka mu na oplátku vrací svůj životní výkon. Tár si diváky podmaní už v úvodním rozhovoru, a i když má ve vedlejších charakterech zkušenou podporu v (zmiňme především hvězdu Portrétu dívky v plamenech (C. Sciamma, 2019) Noémie Merlant a cellistku-neherečku Sophii Kauer), rozsáhlou stopáž táhne především Blanchett, která maestru Lydii Tár nehraje. Blanchett se Tár stává, a pochvalné komentáře adresující její „útok“ na cenu Akademie rozhodně nebudou nadnesené.
Hodnocení: 9/10
Režie: Todd Field
Hrají: Cate Blanchett, Mark Strong, Noémie Merlant, Sydney Lemmon, Julian Glover
Podobné: Whiplash (D. Chazelle, 2014), Bird (C. Eastwood, 1988)
Premiéra (CZ): 23.2.2023, CinemArt
Pátou Lásku můžete také sledovat na Twitteru a Instagramu.